Bylove | Panenka ze skla

Tam stojí sama ve vitríně
Němě touží po rodině
Zavřená hledí tiše ven
Skleněnou duši souží skleněný sen
Skleněná modlitba se nese vzhůru
Žije dlouhou skleněnou noční můru
"Bože, jestli jsi tam nahoře
vyslechni, prosím, mé skleněné hoře
Den za dnem jak zrnka písku v poušti
Cítím, jak mě skleněné síly opouští
Přes sklo sem zalétají obdivné pohledy
Ať letos o Vánocích slyším zpívat koledy!
Prosím, dej mi hlas ať i já mohu zpívat
Bolí to, stále se přes sklo dívat!"
Ze skleněných očích skleněné slzy kanou
"Prosím tě, Bože, už nechci stát stranou!"
Ze skleněných očí spadla další skleněná slza
Za ní do skleněného výstřihu skleněná řasa
Skleněnému výkřiku hrdlo ze skla brání
Tak posílá Bohu další němé skleněné přání
"Vím už, Bože, že jsi tam nahoře!
Budu tedy věřit i té pověře
Prosím tě, Bože, splň mi ten skleněný sen
Prosím tě, nech mě jít už navždy ven!"
Do výlohy vletěl kámen
Skleněné rty šeptají :"Amen!"
Může jít ven - a co více
Má hlas! Však spadla na dlaždice...
Dostala se ven a zbyly z ní střepy
Malé, křehké, kdopak je slepí!
Skleněná duše se k nebi nese
V prosincovém chladu se třese
Střepy odráží světlo měděné
Vše co zbylo po krásce skleněné