Sonet 154

Sonet 154

Když jednou usnul sám bůh Lásky na chvíli,
po boku pochodeň, jež srdce zažíhala,
přiběhl po špičkách sbor nymf, jež slíbily
žít věčně v čistotě – a nejhezčí z nich vzala
do dívčích dlaní ty horoucí plameny,
jež celé armády srdcí už žárem zpily.
A tak byl generál touhy, snem zmámený,
potichu odzbrojen panenskou rukou víly.
Potom tu pochodeň vhodila do studny,
jež od těch plamenů Lásky vře bez ustání
a jako léčivé zřídlo po naše dny
pomáhá v nemocech: ale já, rab své paní,
u něho pochopil, že voda láskou vře,
láska však od vody nikterak nechladne.

Amor byl jednou zmožen ospalostí,
odložil louč a usnul na stráni.
Našly ho víly, které počestnosti
se zaslíbily. Jedna do dlaní
vzala tu nebezpečnou pochodeň,
jež po tisících srdce zapaluje,
a lásky generál byl odzbrojen,
ve spánku pannou vyřazen byl z boje.
Dívka tu louč pak uhasila v tůni,
však oheň lásky zahřál vodu tak,
že choří muži se k té vroucí studni
chodili léčit s vírou na zázrak.
I já tam byl, však zázrak nenastal,
ve studni lásky plál jsem láskou dál.