Sonet 30

Sonet 30

Když začnu za tichých, sladkých dum svolávat
ke schůzce vzpomínky na dávno zašlý svět,
jen vzdychám, co je pryč těch, jež jsem míval rád,
a cítím poznovu starý žal z kvapu let.
Pak zamží se mi zrak, jenž nikdy neslzel,
pro drahé přátele, které smrt skryla v tmách,
pak zaštkám pro dávnou lásku a její žel
a vzdychnu pro všechno, co navždy padlo v prach.
Pak znovu zabolí bol, který dávno ztich,
a znovu těžce čtu po řadě každý sten
na smutném účtu mých štkání už proštkaných,
jejž musím platit zas, ač byl už zaplacen.
Stačí však na tebe, můj drahý, pomyslet,
a ty vše nahradíš, rázem je konec běd.

Když přijde smutná chvíle účtování
a o samotě ohlížím se zas
za prohrami a zmařenými plány
a starým nářkem nově marním čas,
v mých očích pláči odvyklých jsou slzy
pro přátele, jež jsem už oplakal,
a dávná mrzutost mě znovu mrzí
a žaluji na oželený žal,
prošlými stesky posté probírám se
a přičítám je k účtu věčných ztrát,
které svým pláčem splácím zas a zase,
neschopen všechen smutek spočítat,
stačí, když vzpomenu si, že tě mám,
bída je pryč a smutek zažehnán.