Sonet 73

Sonet 73

Vidíš mě asi jako listopad:
pár žlutých listů ještě sem tam visí
na holých větvích, jež teď roztřás chlad
a na nichž dříve ptáci zpívali si.
Vidíš mě možná jako podvečer,
kdy po západu slunce nebe hasne
a černá noc přichází z jiných sfér
si jako smrtka odnést všechno krásné.
Vidíš mě snad jak popel v ohništi,
v němž oheň mládí spálil sebe sám,
jen na smrtelném lůžku zablyští
se uhlík, vlastním žárem stravován.
Když mě tak vidíš, miluj trochu víc
toho, z nějž brzy nezbude už nic.

Ve mně už začíná, vidíš, ten smutný čas,
když žloutnou stromy a poslední lístek visí
v houštině haluzí, v nichž sviští drsný mráz,
v tom kůru zříceném, kde pěli ptáci kdysi.
Ve mně už vidíš jen den, jehož slabý svit
na nebi k západu pomalu dohasíná,
nežli ho přijde noc docela uhasit
a sevřít jako smrt všechno v tmách svého klína.
Ve mně už spatříš jen poslední plamen žhnout
na chladných oharcích, jež z jeho mládí zbyly,
tak jako na loži, kde musí vydechnout,
už stráven tím, co dřív živilo jeho síly.
To všechno vidíš, a přesto dál miluješ
láskou vždy prudší to, co ztratíš v brzku též.