Štětka

V jednom domku na předměstí,
spí  loutková panenka,
cáry perel na zápěstí
a průsvitná halenka.

Slzy pod řasami skrývá,
oči zmalované černě,
slabá, velmi levná děvka
se srdcem, jež tluče věrně.

Lokny z vlasů vyčesané,
na záda holé padají,
v kůži znaky cizích dlaní,
které na ni často sahají.

Růž na tváři je rozmazaná,
rty, jenž svádí její hříchy,
cítí se jak rozervaná,
pod tíhou usmrcené pýchy.

Je jako věc, levná cetka,
pokorná a opuštěná,
čistá, a však špinavá štětka,
jenom těmhle očím věrná.

On ji vlastní jako loutku,
ona jej však nikoli,
proč spoušť stisknout nedokáže?
U spánku má pistoli.

Punčochy co pouštějí oka,
přitahují jeho chtíč,
a ona jak kamenná socha,
mlčí, i když srdce prosí: "Křič!"

Jeho srdce patří jiné,
ona to moc dobře ví,
však když řekne: "CHCI TVÉ TĚLO,"
ví, jak mu zas odpoví.

Sama je tak unavená,
kdo jí život uspořádá?
On chce jenom krásné tělo,
přesto ho má hrozně ráda..

Jeho přec je tělo její,
to ji mučí noc co noc,
pro ní rty jeho se nesmějí,
už nelze křičet o pomoc.

Snad zas přijde s desetníkem,
symbolická cena hříchu,
zasmějte se levné děvce,
miluje ho-TO JE K SMÍCHU!?

Miluje a nenávidí,
z hloubi celé duše svojí,
zas ji nechal přes noc samu,
přec se tmy tak hrozně bojí.

Stokrát řekla: "TAK UŽ DOST!
Tohle TRÁPENÍ musí skončit,
buďto na něj zapomenu,
nebo půjdu z mostu skočit!"

Ví, že dokud dýchat může,
tak je jeho její srdce,
její rty a její kůže,

jenom pro něj žije přece.

Osud s námi si zahrává.,
ona do hrudi si dýku vbodla,
život jednou ranou vyprchává,
ví, že zle se nerozhodla.

V jednom domku na předměstí,
věčným spánkem usíná,
pokorně se loučí s nebem,
a něžně se usmívá.

Možná půjde do pekla,
že jeho hřích stále chtěla,
jeho něhu - pro její život,
který opravdu vzdát musela.

S pohrdáním, podívej se,
jak vypadá v srdci lata,
umírá a myslí na něj,
štětka pro jednoho chlapa.